Na brněnské koleje vyjede patnáct speciálních šalin.
V těchto vozech se Brňané seznámí s tvorbou charkovských básníků od legendárního Semena Klymovského, básníka a filozofa XVIII. století, až po současné autory, jakými jsou například Artem Poležaka nebo Oleh Kocarev.
Charkovské metro na oplátku ozdobí texty brněnských bardů – vedle Jana Skácela nebo Violy Fischerové je mezi nimi i TIMO či J. H. Krchovský.
Akce probíhá v rámci projektu Charkov v Brně, Brno v Charkově, jehož součástí jsou i tyto poetické stránky — na nich naleznete fragmenty básní a stručné údaje o životě vybraných autorů.
Top charkovští básníci a jejich »lidové písně«
Olha Riznyčenko
V této malé antologii poezie z ukrajinského Charkova, připravené pro naše přátele z Brna, bychom rádi představili naše básníky a básnířky, kteří žili v rozličných historických epochách a vyjadřovali své sny a touhy v rodném jazyce.
Je možné, že některé básně český čtenář už zná — například píseň „Jel kozák až za Dunaj“, jež vznikla v první polovině XVIII. století a časem se stala oblíbenou ve východní a střední Evropě. V roce 1814 ji Václav Hanka přeložil do češtiny a vydal tiskem ve Vídni. Málokdo však ví, že text této skladby napsal charkovský kozák Semen Klymovskyj, autor několika politických pojednání („O pravdě a štědrosti filantropů“ a „O spravedlnosti čelných představitelů“), jejichž hlavní tezí byla myšlenka, že „Král bez pravdy je mrtev.“
Také poezie významného filozofa Hryhorije Skovorody postupem času zlidověla. Skovoroda přednášel v šedesátých letech XVIII. století v Charkovském Kolegiu a během 70. a 80. let napsal v okolí Charkova většinu svých filozofických pojednání. Písně „Každému městu morálku a právo“ a „Ach, ty ptáčku žlutozobý“, stejně jako koledy na Skovorodova slova a s jeho hudbou se dodnes objevují v repertoáru mnoha interpretů. Obdobně žije a inspiruje i jeho duchovní koncept „filozofie srdce“. V roce 2022 se chystáme oslavit 300. výročí narození tohoto „potulného“ filozofa.
Počátkem XIX. století žáci Hryhorije Skovorody iniciovali v Charkově založení univerzity, na jejíž půdě pak ve dvacátých letech vznikl spolek romantických básníků. Mezi nimi byl i budoucí právník Mychajlo Petrenko, jehož zhudebněná báseň „Dívám se na nebe...“ byla historicky první písní, která zazněla v roce 1962 ve vesmíru.
K dalšímu zástupci legendární Charkovské školy romantiků Jakivu Ščoholivovi se pojí zajímavý příběh: v roce 1864 byl Ščoholiv pozván na návštěvu do jedné domácnosti a hostitelka mu zazpívala novou ukrajinskou písničku (původem českého) skladatele Aloise Jedličky „Hej, míval jsem já koníčka…“ se slovy neznámého autora. Ukázalo se, že autorem právě zazpívaného textu je sám host. Od XIX. století se této skladbě říká hymna historické Slobodské Ukrajiny (dnešní Charkovská oblast) a je stále značně populární.
Ve XX. století se poezie v industriálním Charkově vyvíjela především v modernistickém duchu. Sami spisovatelé byli obvykle také společenskými „aktivisty“. Jejich osobní sen o lásce byl přirozeně propojený s touhou po získání ukrajinské samostatnosti. Modernisté Oleksandr Oles a Mykola Voronyj často navštěvovali místního podnikatele Oleksije Alčevského, do jehož rodinného kruhu patřila i básnířka Chrysťa Alčevska (ta kromě své vlastní beletristické tvorby překládala francouzské symbolisty). V domě Alčevských našel básník Oleksandr Oles mecenáše, kteří mu pomohli vydat básnickou sbírku „Radost se smutkem se objala”.
Ve dvacátých letech, kdy byl Charkov hlavním městem sovětizované Ukrajiny, se do něj přestěhovalo hodně talentovaných umělců. Byli to romantici, symbolisté, futuristé, socialisté... Jejich životní osudy dopadly často tragicky. Básníci Majk Johansen, Michajl Semenko a další byli popraveni stalinskými represivními orgány a jejich dílo zakázáno. Někteří údajní „nepřátelé lidu“ (například Vasyl Mysyk) strávili dlouhá léta ve vězení a v lágrech. Básníka-filozofa Volodymyra Svidzinského, zřejmě jednoho z nejlepších meditativních básníků 20. století, ve válečném roce 1941 upálili Sověti ustupující před nacistickými vojsky. Pavlo Tyčyna nebo Volodymyr Sosjura v zájmu toho, aby přežili, vstoupili do bolševické strany a ve svých textech ji pak pompézně oslavovali.
V 60. a 70. letech dvacátého století převládly v charkovské literatuře spíše hermetické texty se zřetelným odstupem od ideologických souvislostí. Mezi nejvýznamnější protagonisty patřili Anatolij Pererva, Oleksandr Kovaljov a Viktor Bojko. Po rozpadu Sovětského svazu se v 90. letech se objevili noví básníci a básnířky, kteří změnili tematický a lexikálně-stylistický vývoj poezie směrem k burlesknímu přehodnocení totalitní minulosti. Nevýraznější postavou této generace je básník a prozaik Serhij Žadan. Ve své tvorbě často promítá biblická témata a univerzální světové příběhy do aktuální společenské problematiky. Autor vystupuje i s hudební skupinou Sobaky v kosmosi (Psiska v kosmu), hodně jeho textů znají mladí lidé nazpaměť. Na současné básnické mapě Charkova ale můžeme najít zástupce celého širokého spektra aktuálních trendů a žánrů.
Již od XVIII. století až do dnešní doby zůstává nosným svorníkem (a mnohdy zlatým hřebem zároveň) transgrese básní do hudební roviny písně. A tak nejen jednotliví umělci, soubory, ale i rockové kapely zpívají (či rapují anebo alespoň křičí) básnická slova města Charkova...
Ivan Ornovskyj
cca 1651 – po 1705
Ukrajinský básník konce XVII. a počátku XVIII. století. Je autorem první slavné knihy o Charkově – polskojazyčného díla „Bohatá zahrada“ (1705), kde podal první poetický popis města.
Bohatá zahrada
Zahrady Semiramidiny
jsou krásné země znameními.
Veselé Alkinoose sady,
pozemské rozkoše a vnady.
Pak padne na vás jinovatka
a ztlumí barvy něžným čárkám.
To, co rozkvetlo bílým květem,
najednou skončí před rozbřeskem.
1705
Semen Klymovskyj
1705 – 1785
Kozák Charkovského pluku, filozof, básník. Zemřel ve vesnici Pryputni v Chersonské provincii (poblíž vesnice Nová Praha). Jeho známá píseň „Jel kozák až za Dunaj“ byla považována za lidovou píseň a na Ukrajině se zpívala od poloviny XVIII. století.
V roce 1808 píseň přeložil německý romantický básník Ch. A. Tiedge — od té doby považují Němci tuto verzi ukrajinské písně za své vlastní folklorní dílo. Je známa jako „Schöne Minka, ich muß scheiden“ (Krásná Minko, musím tě opustit).
V roce 1814 Václav Hanka vydal ve Vídni překlad do češtiny, o rok později byly ve Filadelfii vydány noty a i anglický překlad písně. V roce 1816 se úpravy německého překladu písně ujal dokonce sám Ludwig van Beethoven.
Jel kozák až za Dunaj
Jel kozák až za Dunaj
a dívce své sbohem dal.
„Ach, koníčku, můj ty vraný,
nes mě a běž dál!“
vydáno 1806
Hryhorij Savyč Skovoroda
1722 –1794
Kultovní ukrajinský filozof, který žil a učil v Charkově. Posledních 25 let svého života odmítl žít trvale na jednom místě, putoval Ukrajinou. Věřil, že jednou z hlavních otázek člověka je stát se šťastným. Odtud pramenila jeho představa o „sourodém“ životě, který je v souladu s Božím úmyslem
De libertate
Co je to svoboda? Dobro v ní – co je?
Zdá se, že to dobro je zřejmě zlaté?
Když se dá na kupu veškeré zlato,
oproti svobodě je to jen bláto.
1757–58
Píseň 28.
Prožij klidně 300 let, projdi třeba celý svět,
co ti to ale pomůže,
když uvnitř srdce máš úžeh?
Když býváš smutku syn, mrtvý a nahý jsi.
Zahrada božských písní, vyrostlá z Písma svatého
1753–85
Mychajlo Mykolajovyč Petrenko
1817 – 1862
Básník Charkovské školy romantiků, autor básní, které se staly lidovými písněmi. „Dívám se na nebe...“ byla první písní, která zněla ve vesmíru: v roce 1962 ji na palubě lodi Vostok-4 zpíval první kosmonaut ukrajinského původu Pavlо Popovič. Byla to také oblíbená píseň vynikajícího inženýra kosmického programu Sergeje Koroljova.
Dívám se na nebe...
Dívám se na nebe a často přemítám,
Proč nejsem sokolem, proč jenom nelétám,
Proč jsi mi, můj Bože, křídla odepřel?
Zemi bych opustil, k nebi odletěl.
1841
Jakiv Ivanovyč Ščoholiv
1824 – 1898
Básník charkovské školy romantiků. Jeho poezie byla oblíbená mezi lidmi a zpívána jako lidové písně.
Kupříkladu v roce 1864 byl pozván na návštěvu, kde mu hostitelka zazpívala novou píseň skladatele českého původu Aloise Jedličky „Hej, měl jsem koně...“ na slova neznámého autora. Nevěděla, že autorem textů byl sám její host – Jakiv Ščoholiv.
Šlo o jeho báseň „V poli“, která je od XIX. století nazývána hymnou Slobožanščyny (Slobodské Ukrajiny) a je dodnes velmi populární.
V poli
Hej, míval jsem já koníčka,
a byl to kůň jak lasička.
Měl jsem svou šavli a pušku
a k tomu divou ženušku.
Hej, pak Turci koně snědli,
rozlámali moji šavli
a puška se mi rozbila
a odjela má rozmilá.
1846
Chrystyna / Chrysťa Oleksijivna Alčevska
1882 – 1931
Ukrajinská básnířka, překladatelka modernistické éry, dcera slavného charkovského podnikatele a filantropa Alexeje Alčevského a osvětitelky Chrystyny Alčevské.
Poezie Chrysti Alčevské zprostředkovává psychologický svět mladé ženy, která touží po lásce, ale není milována, chce se radovat – jenže srdce naříká, volá po osvobození ducha, ale zdá se, že lidé ji neslyší.
Překládala do ukrajinštiny romány Victora Huga, Voltairovy básně a Cornellovо dílo. Do francouzštiny přeložila básně Tarase Ševčenka, Ivana Franka nebo Pavla Tyčyny.
Rusalčina chaloupka
Býval domek v údolíčku, v hájku dřímajícím tiše,
pod tou horou zlatou jako tůňka lesknoucí se.
Kdopak žije v této chatě, dveře otevřené?
A kdo kvítí na zahrádce zalévá tam denně?
Či je to snad rusalčin hlas, jako na jezeře?
Nebo tu byl předtím někdo jiný s modrým vědrem?
V barvách jeseně se směje malý bílý domek,
jako kdesi na dně mořském stříbro chvilek.
Tiše zlaté sosny hledí dolů do údolí,
krásnou báji o rusalce šeptem vyprávějí.
1911
Okeksandr Ivanovyč Kandyba / Oles
1878 – 1944
Narodil se nedaleko Charkova. Na přelomu XIX./XX. století byl velmi populárním ukrajinským básníkem a textařem, jeho básně byly zhudebňovány.
Když bolševici napadli Ukrajinu, ocitl se v exilu – od roku 1924 žil v Praze, kde zemřel v roce 1944 poté, co se dozvěděl o smrti svého syna v koncentračním táboře Sachsenhausen. V roce 2017 byly jeho ostatky převezeny do Kyjeva.
Kouzla noci
Smějí se, pláčou slavíci,
zpěv tluče v hrudním zvonu:
„Tak líbej, líbej děvčici, –
Nebude mládí znovu!“
1904
Volodymyr Jevtymovyč Svidzinskyj
1885 – 1941
Populární charkovský lyrik slavné generace 20. let XX. století. Přežil stalinistické represe ve 30. letech, ale byl zavražděn sovětskými represivními orgány na podzim 1941, kdy během druhé světové války probíhaly boje o Charkov mezi nacisty a sovětskými vojsky. Čekisté tehdy uprchli před nacisty a odvezli zatčeného básníka se skupinou dalších ukrajinských vězňů na východ. Ve vesnici Nepokryte byli v noci zavřeni v kasárnách a upáleni.
Svidzinského poezie byla zapomenuta až do začátku 90. let, kdy se rozpadl SSSR.
Na památku Zinaidy Sulkovské-Svidzinské
Hroutí se hory a mizí řeky,
odchází krása mladé dívenky.
Usychá, jak tráva, i dub velký,
zázraky lásky jsou tu navěky.
1936
Ve vlastní rodné své vlasti...
Ve vlastní rodné své vlasti
nemám žádný rodný dům,
ani žádnou zahradu,
abych ti dal to své štěstí.
Se mnou se snadno spřátelí
Ty stromy,
Květiny, a skály.
Zamiloval by se do nich
s písní na rtech každý člověk.
1939
Dlouho jsem hledal živou vodu...
Dlouho jsem hledal živou vodu.
Došel jsem až ke staré, vykotlané vrbě:
„Na zemi žádná živá voda není,
a když chceš dojít na konec, zeptej se slunce.“
1934
Tvář lustru zesinala ve stínu
Nemám rád ten nástup noci,
Zabalené do tmavého šátku
Mechově zelené barvy.
Ticho stéká do velikého rybníka.
Modré sýkorky, kde jste v noci?
Tvář lustru zesinala ve stínu,
Závěsy zkameněly,
A já, s kruhem mlčení kolem sebe,
Čím dál tím slaběji a smutněji hořím,
Plápolám jak čínský lampionek,
Zapomenutý na větvičce ve starém sadu.
1933
Mrazivé ticho
Měsíci nalomený,
Buď se mnou a posvět´ smutek můj.
Jako sníh na větvích zklidnil se.
Jako sníh na větvích usnul.
Tři radosti mi nejde vzít:
Samotu, práci, mlčení. Nehněvám
se už na nikoho. Měsíci nalomený,
Víno úzdravy přináším pro tuto noc.
Na mrtvém poli pomodlím se,
A hvězdy budou padat kolem mě.
1932
Pavlo Hryhorovyč Tyčyna
1891 – 1967
Charkovský básník ukrajinského kulturního obrození 20. let XX. století. Ve svých klasických letech (1914-1924) se stal nejvýznamnějším ukrajinským básníkem. Po vítězství sovětského režimu musel Tyčyna celý život vést dvojí umělecký život, aby strana a vláda nemohly odlišit skutečného umělce od kanonizovaného obrazu partajního veršotepce.
Mraky zkadeřavené
A smích, a zvony, a radost žhavá. Myšlenky rozkvetly.
Žal srdce stiskne: – slunce!, písně! –
v duši já stavím – a vás slavím! –
v duši já stavím – vlajkoslávy, neboť žal mám v srdci.
A smích, a zvony, a radost žhavá.
1917
Enharmonično — Mlha
Z bažiny šla pára jak mléko.
Černý havran přemýšlel.
Šedý havran rozmýšlel.
Oči vykloval. Bůh ví komu.
Z východu na mečích už jde hněv.
Černý havran sebou mrsk'.
Šedý havran lapil se.
Oči vykloval. Bůh ví komu.
1918
Antistrofa
Letadla a veškerá ta dokonalost techniky – k čemu
to je, když se lidé navzájem nedívají do očí?
Nevězněte zatrpklé, sami jsou si vězením.
Univerzita, muzea a knihovny nemůžou dát to,
co dají
hnědé,
šedé,
světlemodré…
1920
Volodymyr Mykolajovyč Sosjura
1898 – 1965
Charkovský básník ukrajinského kulturního obrození 20. let XX. století. V roce 1934 byl Sosjura vyloučen z komunistické strany a hrozilo mu zatčení. Zneuctěný básník se rozhodl napsat Stalinovi dopis, který končil slovy: „Jsi moje jediná spása a útočiště. Otče! Zachraň mě!“ A dopis byl odeslán i s malým lístkem, který tajně do obálky vložila básníkova manželka Marie. Vložený list obsahoval výpis z psychiatrické léčebny s diagnózou i anamnézou. Stalin, se svou podivnou oblibou v narkomanech a bláznech, napsal červenou tužkou: „Obnovte členství ve straně. At se jde léčit.“ — výrok, který se nikdo neodvážil rozporovat. Ironií osudu tak Sosjuru před jistou smrtí z rukou diktatury zachránilo šílenství, které bylo uměle zinscenované právě touto diktaturou.
Ty ses mi zdála dlouho už...
Ty ses mi zdála dlouho už,
vešla jsi do mých myšlenek.
Miluji moře, protože
oči máš stejně zbarvené.
1931
Nikdo tak nemiloval...
Nikdo tak nemiloval. Během století
jen jednou bude taková láska.
V ten den se po zemi jarní zvěst rozletí
a země bude čistá a šťastná…
Nadechne se tiše pod lehkým blankytem,
k hvězdám se natáhne svojí rukou…
Tehdy se po zemi rozletí jarní den,
celá se roztřese sladkou mukou…
1922
Marii
Jako by vzala z nebe souhvězdí
a všechna slunce ze všech obloh světa, -
má láska v paprscích se rozsvítí
nad všechna slunce, na tisící léta.
1931
Mám rád vše živé...
Mám rád vše živé, neohraničeně,
miluji pro ten tep, jenž v srdci kolotá.
Jsem kapka, která přemýšlí a pěje
ve věčném oceánu života.
1962
Marie
Nad zahradami zasněný vítr duje
a chodci jsou jako nekonečný příboj.
Já kráčím dál mezi nimi a jsem s tebou,
hořící lampy šeptají mi:
„Marie!“
Mé srdce tiskne mě a tak sladce bije
a divný, nevídaný sen se mi pak zdá.
Do nebe chtěl bych tolik vzlétnout, tak jak pták,
až tam, kde hvězdy v dáli svítí:
„Marie!“
1931
Bloudivý podzim
Na květech jíní – a ne rosa,
a není ten den daleko,
kdy vsedne podzim-plavovláska
na svého koně černého,
poslední pohled mezi stromy,
v hladovém dechu a bědném,
vyjede z brány… A pak za ním
sníh všechny stopy zamete…
1957
Ty astry zasněné...
Ty astry zasněné, květiny poslední,
podzimu pozdního v purpuru slzení...
Nad vámi tesklivě vítr dál šumí,
nebe smí dalšími dešti vás umýt.
Jste jak ta láska, co neznala jaro,
a její večerní světlo hvězd zhaslo.
Ty astry zasněné, květiny poslední,
podzimu pozdního v purpuru slzení...
1955
Natalja Lvivna Zabila
1903 – 1985
Spisovatelka z Charkova a Kyjeva, překladatelka, autorka knih pro děti a dospělé. Literaturou se začala zabývat v rámci generace ukrajinského kulturního obrození 20. let XX. století. Po druhé světové válce vedla charkovskou pobočku Svazu spisovatelů Ukrajiny.
V intimních textech její hrdinka opakovaně opouští svůj vztah s manželem za cenu utrpení, jehož výsledkem nemůže být narození dítěte. Z básnického díla autorky je možné rekonstruovat smutek nad nerealizovaným mateřstvím, které prochází všemi fázemi: od dramatické volby (milovaného manžela nebo dítěte), přes šťastné očekávání, narození a péči - až po tragickou ztrátu.
Jeskyně se černým okem dívá...
Jeskyně se černým okem dívá
na liánovitou hranici.
Já jsem panteřice, hbitá, divá,
svoje doupě přísně střežím si.
Když pak vyjdu na zarostlé skály,
žlutým zrakem řežu modrou noc.
Světla od měsíce dopadají
v sametových blescích na tvář mou.
1926
Mychajlo / Majk Hevrasijovyč Johansen
1895 – 1937
Charkovský básník a prozaik ukrajinského kulturního obrození 20. let XX. století. Znalec mnoha starověkých a moderních evropských jazyků.
Majk Johansen o sobě napsal v charkovských novinách Večerní rádio: „Chtěl bych být pánem života, ne literatury. Ale není mi to dáno. Přesto miluji literaturu. Mám tak rád slovo a myslím, že mi odpovídá láskou.“
27. října 1937 byl zastřelen ve věznici NKVD v Kyjevě, jeho práce byla v Sovětském svazu zakázána.
Jdu po kmeni
Jdu po kmeni, nohy se mi klátí,
upadnu zde, nebo dojdu to?
Nalevo les. Jak zelený zajíc
zadíval se na mne a můj krok.
Kolik dnů se milovalo s nocí,
roztávalo v oknech poránu.
Kolik ptáků letí nad úbočím,
nevrací se zpátky do mých snů.
Jdu po kmenech, nohy se mi klátí,
přijdu do let, či mám upadnout?
Ztišil se les, jak zelený zajíc
zadíval se na mou divnou pouť.
1926
Hej, vrať se!...
Hej, vrať se!
Hlas pronikl skrz mlhu.
Jak ptáček
Skočilo srdce, ruce spustily se dolů.
Pak tramvaj prořízla to ticho a sem vtrhla.
Ucítil jsem, jak hoří den a roste tráva,
ještě výš, nad háje a hejna vran tak,
že je ti ptáci krutě klovali a rvali.
Nanovo:
Běž zpátky!
Níž
a tišeji než hluk
města v dáli
Na nespočetných chodnících umřelo slovo.
1929
Ach, můj živote
Můj život kulatý je jak míč.
Pálivý, pružný – jak láska.
Padej. Vzlétni. Směj se. Syč.
Líbej, víc, zas a zas a...
Do ohně líbej. Do zubů.
Do studeného líbej potu.
Tak nikdo neměl tvou lásku
a nepil sliny z pevných tvých rtů.
1930
Mychajlo / Mychajl Vasyljovyč Semenko
1892 – 1937
Kyjevský a charkovský básník generace ukrajinského kulturního obrození 20. let XX. století, hlavní představitel ukrajinského panfuturismu a zakladatel „básňokresby“. Snažil se jít za rámec individuální kreativity.
Jeho báseň „Sedm“ je nazývána literárním ekvivalentem „Černého čtverce“ (obraz K. Maleviče, na němž je jen černý čtverec). Před ním těchto sedm slov znamenalo názvy dnů v týdnu a v prosinci 1922 se ze sedmi slov staly řádky verše jako literární readymade а báseň byla „automaticky“ přeložena do všech jazyků světa.
24. října 1937 byl Semenko zastřelen ve věznici NKVD v Kyjevě a jeho poezie byla zakázána, ukrajinské kulturní obrození 20. let XX. století tak získalo svůj přívlastek „popravené“.
Sedm
Pondělí.
Úterý.
Středa.
Čtvrtek.
Pátek.
Sobota.
Neděle.
1922
Vagon
Bez oken vagon
ta trať je příkrá
uhání honem
jak housle skřípá
Na všechny kouká
chlápek z koutku
fakt dost hrozný soplák
chrapot zvonku
1918
Průvodčí
Toužím být
Průvodčím nákladního vlaku
V pochmurné noci
Temné noci
Podzimně deštivé
Sedět u brzdy
Sehnutý a narvaný
Do kožichu
Zírat do pohybující se propasti
1916
Tramvaják
Rozloučím se s Vámi a usídlím se někde v Chicagu
nebo v Melbourne
I tam nás může rozmarný osud znovu svést dohromady.
Budu řídit tramvaj,
ulice budou zakouřené a ponuré —
a najednou uvidím mezi pasažéry Vás.
Odvrátíte oči, ale já si všimnu, jak
se Vám zachvěly koutky úst.
Vzpomenete si na Vladivostok a pokusíte se
promluvit,
jako by ve vagonu nikdo kromě nás nebyl.
Snažím se nezavřít oči... ale
neřekneme si nic
o tom dávném slibu.
Hovořit s řidičem za jízdy je totiž zákázáno
přísně.
1916
Vasyl Oleksandrovyč Mysyk
1907 – 1983
Básník a překladatel. Debutoval v Charkově na konci dvacátých let XX. století. V roce 1934 byl omylem zatčen místo jiného spisovatele Vasyla Mynka. Byl požádán, aby podepsal standardní doznání: „Já, Vasyl Mynko, přiznávám, že jsem nepřítel lidu...“. Jediné, co se ale mladému básníkovi podařilo dokázat, bylo, že není Mynko. Proto mu přikázali podepsat jiný papír, kde už stálo: „Já, Vasyl Mysyk, přiznávám, že jsem nepřítel lidu ...“ Odsouzený básník se vrátil z lágru na Soloveckých ostrovech až po šesti letech. Zemřel v Charkově v roce 1983.
Tlumené pády jablek...
Tlumené pády jablek, jako krok
půlnočních hodin, z věčně němé dálky
semena kosmu, hvězdy jak obrok,
na zemský plodný krajíc dopadají.
1947
Trávy
Odumře šedivá, zmizí rmut,
a nesmírně bujná, živá,
nad tím vším v modravém vesmíru
dál bude růst tráva.
Roste dál, nasycená krví,
monotónně tiše šumí,
do toho šumu chtěl bych brzy
si jen lehnout a žít.
Dívat se, jak bije bez konce
modrý příboj až do dálek.
Ó stepi, já vítám svým srdcem
ten tvůj tichý smutek.
Neboť skrz ni z hrobů pradávných
nabírám svou sílu právě.
Vždyť tvoje minulost je v rovech
a budoucnost v trávě.
1923
Před žněmi
Do šepotu luk, k mladé písničce
přes četné strasti vstává to kouzlo dnů.
A mužné slunce v kouři vedřince
pracuje trpělivě v denním shonu.
Naplní všechny slévačské formy,
v paměti má i nejdrobnější oves
a dlouhé směny vlévá den po dni
do bronzu a zlata úrody nové.
1947
Anatolij Antonovyč Pererva
1949 – 2018
Charkovský básník a textař 70. let XX. století. Tím nejdůležitějším, bez čeho by si A. Pererva svůj poetický svět neuměl představit, byla Láska. Všechna jeho básnická témata směřují ke kultu Ženy.
„Proto je to zvláštní psaní, když je vnímání ženy protkáno pocitem světla, pocitem času a jeho plynutí, když vědomí lásky vstupuje do realizace sebe sama jako součásti tohoto slunečného a hořkého slobožanského světa.“
- Serhij Žadan
Vzlyk tramvaje...
A vzlyk tramvaje.
A nebe je okno.
Keř šípkové růže spolu s loukou.
Přešel jsem s tebou tou trávou tak dávno,
již navždy,
a s nesplněnou touhou.
nedatováno
Ve slepé noci...
Ve slepé noci temné vichry.
Čaj během jízdy. Rychlík zní.
A na pozadí oken chladných
jen matný odlesk cizích vsí.
Se jmény přejezd spřažen není,
neznámých osad oheň plá,
zjeví se náhle jak znamení,
jež tone v černočerných tmách
a beze stopy se v nic změní…
nedatováno
Stýská se mi po Vás...
Stýská se mi po Vás
tak jako po létě,
když ráno seschnou se
půlnoční olivy.
Zůstal stesk po listech
rozlétlých po cestě,
po létě, po tělech
radostně chvějivých.
Stýská se mi po Vás,
v slzách ne, ne v slově,
po Vaší jak opar
průhledné halence.
Pláčete? Tak plačte.
Nikdy není pozdě
zaplakat
nad lahví červnového slunce.
Stýská se mi po snech,
které jsou o létě,
a ty sny neumí
popsat žádná slova.
Za pozdní loučení
splaceno je mýtné,
a jak mám pochopit
ten průlet životem?
Vždyť já Vás miluji.
Stýská se mi po Vás.
nedatováno
Už nelituji lásku...
Už nelituji lásku,
vždyť co ona zmůže?
Jen to zralé zrno
smí semlít na drť…
Škoda, že náš život, -
ach, milosrdný Bože, -
je jen šťastná
veselá
zpomalená smrt...
nedatováno
Serhij Viktorovyč Žadan
1974
Kultovní ukrajinský básník, prozaik, frontman hudební skupiny „Žadan i sobaky“, žije v Charkově.
Vyjádřil pocit existenčního rozchodu se Sovětským svazem jako státem a s identitou, která se utvořila v mezích tohoto impéria. Celkově tvorba Žadana se dá vnímat jako jediný aktuálně metafyzický text o Ukrajině v tranzitní situaci, spojený biblickou a historicko-kulturní dimenzi.
Tímto je zajímavý jak pro domácího, tak pro zahraničního čtenáře.
V roce 2015 se jako autor zúčastnil největšího středoevropského literárního festivalu Měsíc autorského čtení.
Radost je to, co si vybojuješ
Jednou se to skončí přiopilým karem,
zatím dám šanci železným kavalcům,
v uhelných vagonech v noci ohřívám se,
v tramvajích hraju na svoji foukačku.
A můj život se kutálí jak kolo,
aniž by se o cokoliv zajímalo,
jako sladká jablka, když padají z útesu,
jako teplé vlny, když plynou na Oděsu.
2007
Láska stojí za vše
Láska stojí za vše –
za bolesti naše,
za všechny rozchody,
za poblité schody,
za krutý psí štěkot
a milosrdenství.
Dokonce za život.
Nemluvě o smrti.
2015
Slova, která vše vysvětlí
Život vyžaduje nadšení tak jako tak.
Ač Hospodin na něj zapomněl, i tak
má spoustu starostí a máloco se mu povede.
Není třeba mít strach ze smrti a prázdnoty.
Bůh vidí totéž, co vidíš i ty.
Jenže on si pamatuje to, nač hledí.
Můžeš mu zkusit něco dokázat,
že za všechno můžeš jen ty – to mu můžeš povědět,
nevíme proč to tak je, je to věc zapomnění.
Bůh se ukrývá ve velkém. Bůh, to je tma.
Viděl jsem ho. Řekl jsem mu, že na světě místo nemá.
Dokonce se mnou souhlasil, pro mě se tím však
nic nemění.
2014
Zatímco spíš, začíná sněžit
Sníh se vkrádá do města tak,
jako se pod kůži vkrádá láska.
Hluboko.
Do krve.
Do šlach.
K temným místům,
v nichž začíná dech.
Sladce, jako únava, jako droga.
Ostře, jako jistota, jako bolest.
2015
Templáři
Někdy myslím na to, zda pochopí nás naše děti.
Mé srdce je lehké, mé objetí je rozprostřené.
Moje láska vystačí pro všechny.
Dokonce pro ty, co chtějí zabíjet.
Vlastně, měl bych už jít, připomenout jim, co je čeká
po smrti.
2016
Cestou se nám orchestr úplně rozladil
A naše hudba, kterou neseme na svých ramenech,
plápolá, jako nebožtíci v kotelních kamnech,
hoří si svým hlubokým souchotinářským ohněm.
A z této hudby pukají dětská srdce,
a Hospodin se rozpadá na Syna a Otce,
a ty nejlepší z nás zabíjejí stavebním kamenem.
2020
Artem Jakovyč Poležaka
1975
Velký humanista a osvícenec současnosti, který se rozhodl zasvětit celý svůj život údělu „pít vodku a chodit za holkama“. Je známý především svými satirickými díly, přestože se sám považuje spíše za lyrika. V určitém období se prohlašoval za básníka-slammera.
Je autorem textů písní kapel Kozak Sistem, Orest Luty, Teleri, Boombox či TaRuta, sám je členem hudebního uskupení Jaro. Láska. Poležaka. .
V roce 2015 se jako autor zúčastnil největšího středoevropského literárního festivalu Měsíc autorského čtení.
—
dva dny jsem nepil tak mám prachy
dal jsem je bokem na den D
srdce mi poslalo už zprávy
že den D začal právě teď
Oleh Oleksandrovyč Kocarev
1981
Básník, prozaik, novinář, esejista, překladatel.
Do češtiny byly přeloženy dvě jeho básnické sbírky (Černý chleba, bílá velryba a Chaplinovo náměstí), esej Dobrodružství ukrajinského avantgardisty v Praze a výbor z poezie.
V roce 2015 se jako autor zúčastnil největšího středoevropského literárního festivalu Měsíc autorského čtení. Spolu s Irynou Zabijakou přeložil do ukrajinštiny knihu básní českého básníka Ivana Wernische Procházka po pivovaru.
Mezi jeho nejnovější díla patří sbírka básní Obsah chlapské kapsy a román Lidé v hnízdech.
—
’Sem myslel, na cestě
si žába přidřepla.
Ne. Jenom hovno.
—
na mýtině
šnek
kouká
na výstavu trávy
—
takovej fukejř
že i voda ve studni
svoje žebra
ukazuje
—
abych si měl s kým popovídat, posadil jsem na stůl kapku